Všechna plemena kura domácího (Gallus gallus f. domestica, známého také pod častějším označením slepice) pocházejí pravděpodobně z kura bankivského (Gallus gallus). Tento lesní pták žije dodnes divoce v oblasti jihovýchodní Asie. Zde také došlo k jeho zdomácnění. Již kolem roku 3 200 př. n. l. byl kur bankivský chován jako domácí slepice v Indii, v Číně o něm existují záznamy z doby 1400 let př. n. l a z Egypta z doby 1500 let př. n. l. Velmi brzy se kurové objevili na Krétě a v Řecku, je znám obraz kohouta na mincích již z doby 700 let př. n. l. Zprvu totiž zdomácnělé slepice chovali mniši v klášterech pro vejce a maso. Do Ameriky se kur domácí dostal již brzy po objevení tohoto světadílu.

Podle všeho se však první zdomácnělá plemena kurů nechovala ani pro maso či vejce, ale spíše kvůli kohoutím zápasům. Kohoutí zápasy byly od pradávna velmi oblíbené u asijských národů a později s tato "móda" dostala i do Evropy. Tento podivný "sport" je v současné době zakázán ve všech západních zemích, někde se však provozuje ilegálně. V některých asijských zemích, například na Filipínách nebo v Indonésii, jsou však kohoutí zápasy běžnou součástí tamní kultury.

Dlouhodobým šlechtěním byly z kura domácího vytvořeny desítky čistokrevných plemen slepic. Křížením různých plemen a linií za účelem vyšlechtění slepic s maximální snůškou vajec vznikly tzv. nosné hybridy.

Plemena slepic

V současné době existují desítky čistokrevných plemen slepic a mnohá plemena jsou známá již od 16. století. U každého plemene je popsán vzhled jeho ideálního zástupce a definovány jeho znaky (tzv. plemenný standard). Plemenný standard však nepopisuje pouze vnější znaky, jako jsou stavba těla, celková konstituce, typ a barva opeření, ale i vlastnosti: například kvokavost, průměrnou roční snášku vajec, jejich velikost a barvu. Součástí popisu plemene jsou i jeho povahové rysy. Existují plemena přítulná a krotká, jiná jsou naopak temperamentní až bojovná nebo naopak plachá. Některá plemena dokáží poměrně dobře létat, jiná se nevznesou nikdy.

V Česku existuje odborná publikace Vzorník plemen drůbeže, která zahrnuje popisy více než 50 plemen, z nichž mnohá mají více barevných rázů. V posledních deseti letech k nám však bylo mnoho dalších plemen dovezeno.

Plemena slepic se podle základních vlastností dělí na:

• nosná plemena (lehká),

• masná (těžká),
• plemena s kombinovanou užitkovostí,
• bojovná plemena
• a okrasná plemena.

Většina plemen slepic se vyskytuje jak ve velké, tak zároveň i v zdrobnělé formě. Existují však ještě zakrslá plemena slepic, která jsou původní a neexistuje u nich větší provedení (například Sebritky a Bantamky).

Nosná plemena

Do skupiny nosných plemen patří plemena slepic chovaná pro dobrou snášku vajec. Jsou to lehké, aktivní a čilé slepice, které pilně hrabou a část potravy si dokáží obstarat samy, mají – li k tomu příležitost. Díky své menší hmotnosti dobře létají, s čímž je nutno počítat při výstavbě výběhu a oplocení, popřípadě použít křídelní spony. Slepice těchto plemen jsou většinou více plaché než ostatní plemena a udržují si od člověka odstup. Kvokavost u nosných plemen není příliš žádoucí, a proto byla šlechtěním silně potlačena. Mezi nejvíce oblíbená nosná plemena patří například Leghornky, Vlašky, Plymutky, Australky, České zlaté kropenky, Hamburčanky, Araukany, Velsumky a Vyandotky.

Masná plemena

Společným znakem masných plemen je jejich větší hmotnost a robustnost, neboť byly šlechtěny s cílem rychlého a kvalitního přírůstku živé hmotnosti a následnému zpracování na maso. Většinou se jedná o klidná a přátelská zvířata. Slepice masných plemen lze držet v menším výběhu, je však třeba věnovat větší pozornost jejich krmivu. Jsou-li překrmovány, snadno ztuční. Patří mezi ně například Kočinky nebo Sasexky.

Plemena s kombinovanou užitkovostí

Tato plemena vznikla ze šlechtitelské snahy získat slepice, které by nejen dobře nesly vejce, ale zároveň byly i zmasilé. Výhodou těchto plemen je, že se vyznačují klidnější povahou a mají menší snahu létat než většina nosných plemen. Také jsou přítulnější, přičemž některá plemena jsou vynikajícími nosnicemi. Mezi plemena s kombinovanou užitkovostí patří například Amroksky, Barneveldky, Hempšírky, Laflešky, Faverolky nebo Rodajlendky.

Bojovná plemena

Společným znakem těchto plemen je to, že byla šlechtěna s cílem zvýšit jejich bojové schopnosti pro vzájemné zápasy. Kohoutí zápasy mají dlouhou historii a dodnes jsou běžnou součástí kultury v některých asijských zemích. U bojových plemen se ani příliš nehodnotí jejich zbarvení a kresba, ale jejich povaha, vyzývavý postoj, hrdé držení těla a jiskra v oku. Bojová plemena není vhodné chovat společně s užitkovými plemeny, ke svému chovateli si však vytváří vřelý vztah a jsou přítulná a krotká. patří sem například Asilky, Bojovnice Šamo nebo Malajky.

Okrasná plemena

Skupinu okrasných plemen tvoří směsice různorodých plemen, která mají společné to, že je člověk odjakživa nechoval pro jejich užitkové vlastnosti, nýbrž pro jejich vzhled. Okrasná plemena slepic obecně dají více práce než plemena jiných skupin. Tato plemena mají zvláštní dědičné znaky, např. opeřené běháky, chocholy, vousy, mimořádně dlouhé ocasní peří a velmi krátké běháky. Patří sem například Holanďanky, Paduánky, Rousné zakrslé nebo Hedvábničky.

Zdroj: Plemena slepic. [online]. [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: https://slepice.info/kur-domaci/plemena-slepic